100 let státní vlajky

Významnou dějinnou roli státní vlajka sehrála v dobách, kdy nám jako národu bylo nejhůře. Sjednocovala a upomínala na naši příslušnost v důsledku Mnichovské tragédie a exilové armády na všech frontách druhé světové války, za protektorátu Čechy a Morava, kdy byla německými okupanty zakázána, nebo při srpnové okupaci v roce 1968, Palachově oběti, potlačení demonstrace roku 1969, ale i v době převratu 1989. Symbol doslova „požehnaný krví“ přežil a s ním i suverénnost českého státu. Svoboda není samozřejmost, o to více bychom si jí měli vážit. A s vlajkou oslavovat i okamžiky příjemné, vzpomínat na naše předky a významné milníky historie. Ostatně samotná cesta k jejímu vzniku nebyla nikterak jednoduchá.  

Bílo-červený předchůdce  

Samostatná Československá republika vznikla 28. října 1918. Nově vzniklému státu ale chyběl nejviditelnější státní symbol – společná vlajka. Již na konci roku 1918 proto byla ustanovena skupina, od dubna 1919 pak komise, která měla připravit státní symboly nové republiky. Do té doby se pokračovalo v užívání bíločervené vlajky Českého království, kterou tvořily dva vodorovné pruhy. Ty byly logicky odvozené ze znaku stříbrného (tj. bílého) dvouocasého českého lva v červeném štítě, ale i stříbrno/bílo-červeně šachované moravské orlice v modrém poli štítu. Horní pruh byl proto bílý (dle heraldického stříbra figury lva) a dolní červený (podle barvy štítu).  České země tak bílo-červená bikolóra provází nepřetržitě již od poloviny 13. století doby vlády Přemysla Otakara II. (1233-1278), krále železného a zlatého, nešťastně padlého v bitvě na Moravském poli, který její podobu zavedl ustanovením znaků Čech a Moravy. Obliba bílo-červené vlajky vzrostla v době národního obrození a objevila se proto i na pražských barikádách revolučního roku 1848. S dalším užíváním tohoto symbolu se ale pojilo několik problémů, především podobnost s polskou vlajkou a symboly Rakouska. Bíločervená vlajka rovněž nereflektovala složení obyvatelstva Československé republiky, které se skládalo z pěti historických území s vlastními heraldickými znaky.  

Vlajka Českého království používaná i v letech 1918-1920 před schválením nové československé vlajky, ale také v době České a Slovenské Federativní Republiky
1990-1992 pro české země.  

Některé dobové návrhy byly inspirovány hvězdami a pruhy americké vlajky

Hledání československé vlajky a její finální výběr trval déle než rok. Komise se nejprve ujednotila na podobě státních barev republiky – bílou a červenou měla doplnit třetí modrá barva, která se vyskytovala jak ve znaku Slovenska a Moravy, tak i ve znacích některých slezských území a v nově vytvořeném znaku Podkarpatské Rusi, tedy všech pěti zemích tehdejší republiky. Zároveň odkazovala k našemu slovanskému původu a tzv. všeslovanským modro-bílo-červeným barvám Slovanského sjezdu 1848 i panslovanské (ruské) bílo-modro-červené trikoloře. Zohledňovala i barevně shodné vlajky našich vítězných spojenců (USA, Francie a Velké Británie) v první světové válce. I proto byla bílo-červeno-modrá trikolóra v § 5 kodifikována již první Ústavou republiky z 29. února 1920. V tomto pořadí barev přitom byla světově jedinečná.

V průběhu hledání nové vlajky se sešlo velké množství rozličných návrhů, z nichž musela komise vybírat. Podmínkou bylo zachovat původní bílo-červenou bikolóru, kterou proslavili naši legionáři, i “neporušenost” těchto barev, doplněných o modrou barvu! Vážným kandidátem na Československou vlajku se stal tzv. Štefánikův prapor legií na Sibiři, sloužící jako vlajka Československé národní rady při Prohlášení nezávislosti Československého státu ve Washingtonu. Podporu měly i návrhy našich krajanů z USA v podobě různých, často složitých kombinací „hvězd a pruhů” pod vlivem americké vlajky, ale i klínů, včetně husitské symboliky kalicha.

Vlajka České národní rady dle návrhu legionářského praporu generála Milana Rastislava Štefánika.

Jeden z návrhů grafika Vojtěcha Preissiga.  

Modrý klín byl v Evropě takřka „revolučním počinem“

Vítězem se ale nakonec stal návrh archiváře ministerstva vnitra Jaroslava Kursy (1875-1950), jenž do původní panovnické a obrozenecké bílo-červené vlajky vložil modrou barvu v podobě žerďového klínu. Československá vlajka se tak stala vůbec první vlajkou s modrým klínem na světě. Klín měl původně sahat pouze do třetiny délky vlajky. Subkomitét pro vlajku ale na konci ledna roku 1920 nechal prodloužit jeho délku až do její poloviny. Členové komise neponechali nic náhodě a novou českou vlajku před finálním přijetím i prakticky testovali. Za přispění podplukovníka Antonína Valšíka z ministerstva národní obrany jezdily čtyři dny po Vltavě dva parníky s vyvěšenou vlajkou a byla tak ověřována její viditelnost při východu a západu slunce, za šera a plného svitu i z různých vzdáleností. Nová vlajka obstála a po prodloužení modrého klínu byla schválena zákonem č. 252/1920 Sb., o státní vlajce, státních znacích a státní pečeti z 30. března 1920. Rozměry stran zákonodárci stanovili závazně v poměru šířky k délce vlajky 2:3 a s žerďovým klínem sahajícím do poloviny její délky! 

V původním návrhu Jaroslava Kursy sahal modrý klín pouze do jedné třetiny délky vlajky, záhy prodloužený do poloviny z důvodů vyváženosti všech tří barev.  

Vlajka byla a je velice zdařilá, unikátní a výtvarně krásná, navíc jednoduchá,
a přitom výrazná i odlišná od většiny tehdejších státních vlajek a díky tomu je i snadno rozpoznatelná. 

Česká vlajka tak jak ji známe dnes. Už 100 let se nemění. Modrý klín sahá vždy do poloviny délky listu. 

Pořadí barev má také své opodstatnění

O stanovení správného a světově jedinečného pořadí tří barev české vlajky se již v první Ústavě naší republiky (z 29. února 1920 v §5) zasloužil tehdejší poslanec Viktor Dyk (1877-1931), známý spisovatel a básník. Jiná kombinace, nerušící „kontakt“ bílé a červené barvy, vlastně ani nebyla mezinárodně možná. Modro-bílo-červená trikolóra v tomto pořadí barev byla již vlajkou tehdejšího Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Jugoslávie). V ústavě navrhovaná červeno-bílo-modrá trikolóra pak tvořila starobylou vlajku Nizozemí, předobraz bílo-modro-červené vlajky Ruské a tím pádem i panslovanských barev, na což upozornil právě poslanec Viktor Dyk, když doporučil úpravu a konečnou podobu.

O zachování historické kompozice nerozdílné bílé a červené barvy stál
i prezident Tomáš G. Masaryk, který na své typické čepici (zvané „Masaryčka“) vždy nosil právě tuto původní bílo-červenou stužku. Na prvorepublikových vlajkových stožárech se pak státní bílo-červeno-modrá trikolóra malovala spirálovitě tak, že modrý pruh byl z esteticko-optických důvodů o polovinu užší než první dva pruhy – bílý a červený.

V době válečného protektorátu lidé vlajku schovávali a naši vojáci za ni umírali

Na novou vlajku si československý lid v době první republiky možná zvykal postupně a často se chybovalo v délce modrého klínu, což žel přetrvalo až do současnosti. Velkého uznání se ale vlajka dočkala v období 2. světové války, kdy se stala symbolem boje za obnovení republiky. Poté co okupační německá vojska v roce 1939 vstoupila na naše území a byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava, snažili se nacisté vymazat veškeré symbolické souvislosti vzniku Československa i odkazu prezidenta Tomáše G. Masaryka. Ustanovena byla proto nová protektorátní vlajka sestávající ze tří vodorovných pruhů v bílé, červené a modré barvě. Čili v podobě prvorepublikové trikolóry, zásluhou historika a heraldika Karla Schwarzenberga (1911-1986), který tím zamezil diskreditaci historických znaků Čech a Moravy i našich státních barev fašistickou symbolikou. Československá vlajka s modrým klínem se stala zakázaným symbolem. Samozřejmě sloužila nadále naší exilové vládě i zahraničním vojenským jednotkám a domácí odbojáři původní československou vlajku nadále uctívali, schovávali a chránili. Spontánně se znovu objevila na jaře 1945 při postupu osvobozeneckých armád a samozřejmě během květnového Pražského povstání. Po konci 2. světové války se znovu používala společně s ostatními státními symboly dle prvorepublikového zákona z roku 1920. Ani po únorovém převratu v roce 1948 a za dlouhého období komunistické nadvlády se československá vlajka (na rozdíl od socialistického státního znaku s hvězdou z roku 1960) nikterak nezměnila. 

Státní vlajka zavedená za nacistické okupace v době Protektorátu Čechy a Morava (1939–1945). Jednalo se v podstatně o prvorepublikovou trikolóru, zde patrnou na stožáru, včetně tehdejšího způsobu zobrazovat modrý pruh o polovinu slabší než první dva pruhy – bílý a červený.

Rozdělení Československa a skryté jablko sváru 

Málokdo dnes ví, že při zániku Československa na přelomu let 1992 a 1993 jsme mohli o naši současnou vlajku teoreticky přijít. Dohoda předpokládala, že po rozdělení na dva samostatné státy nebude ani jedna strana původní symboly Československa používat. Slovensko, které se s československou vlajkou nikdy zcela neztotožnilo, již v roce 1990 v rámci tehdejší federace obnovilo svou bílo-modro-červenou trikolóru, používanou po roce 1848 i za druhé světové války v době existence fašistického tzv. Slovenského štátu. Po vzniku dnešní Slovenské republiky ji pak jen doplnilo o slovenský státní znak, neboť by jinak kolidovala s obnovenou historickou bílo-modro-červenou vlajkou Ruska.

Když dne 1. ledna 1993 v hranicích někdejšího Českého království, Moravského markrabství a části Slezského vévodství vznikla samostatná Česká republika, přijala tento náš prvorepublikový státní symbol jako v tu chvíli „uprázdněnou a neobsazenou“ vlajku. Důvodem bylo to, že Slovenská republika měla v té době už zavedenou vlajku vlastní, ale i proto, že bylo absolutně nemyslitelné nadále nepoužívat naši (v kontextu de facto mnohasetletou) národní symboliku, logicky platnou i v době trvání federace. A to i přesto, že ústavní zákon o zániku České a Slovenské Federativní Republiky tuto možnost zapovídal. Tento závazek ale nebylo možné dodržet mimo jiné právě z důvodů tzv. kolizních pravidel, stanovujících prioritu určitých právních norem a postupů v dané rozporné situaci! Tehdejší poslanci tento krok odůvodnili také tím, že jako členové Poslanecké sněmovny České republiky nejsou vázáni rozhodnutím federálního shromáždění už neexistujícího státu. Což vše velmi přesvědčivě vylučuje občasné námitky ze slovenské strany vůči našemu používání prvorepublikové státní vlajky. Nehledě na to, že státní barvy této vlajky jsou spojeny s odhodlaností a oběťmi našich občanů a předků v době druhé světové války i srpnové okupace, tj. tragických let národního vzepětí i obětí 1938/1939-1945, 1968-1969 i roku 1989. Po prvním a druhém zákonu současné České republiky (Ústavě a Listině základních práv a svobod) proto zákon č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, tuto kontinuitu našich symbolů jasně a závazně kodifikoval. Třebaže je tento počin do dnešních dní předmětem mnoha diskuzí, slovenští vexilologové rozhodnutí české strany plně chápou a akceptují.

Jak vzdát hold státní vlajce? 

Česká vlajka je výsostným symbolem vlastenectví, které nemá nic společného s jakýmkoliv extrémismem či nacionalismem. Naopak, je aktem úcty, pokory a sounáležitosti k naší zemi i národu. A právě připomínka 100 let od přijetí státní vlajky republiky je úžasnou příležitostí, jak vzdát hold všem, kteří pro ni obětovali své životy, abychom mohli žít ve svobodné zemi. Naši vlajku můžeme ze zákona používat nejen v období státních svátků, ale důstojným způsobem v podstatě kdykoliv, samozřejmě nejčastěji při fandění reprezentačním sportovcům, což je v roce letních olympijských her o to více aktuální. Česká vlaječka se může stát i ozdobným předmět či módním doplňkem. Celý rok 2020 se ponese ve znamení české státní vlajky.

Každý si u nás najde to své 

V Alerionu jsme na tento významný rok připraveni a nejenom každý vlastenec si může najít předmět, který bude vyhovovat jeho osobnímu naturelu. Pro naše zákazníky jsme připravili pestrý sortiment, ve kterém si vyberou to své.  Může to být venkovní tištěná vlajka, kterou lze vyvěšovat na obydlí ale i v interiéru, kde je vhodnější reprezentativnější provedení v podobě saténového či sametového praporu, nejenom v období významných státních svátků, nebo třeba dekorativní 9 metrů dlouhý provazec s vlaječkami. Dále pak drobnosti jako například mávací vlaječky v různých podobách, které se často používaly již v období první republiky. Speciálním předmětem k významnému výročí může být například krásný odznáček do klopy nebo roztomilý odznak vlající vlajky, dále pak tištěné samolepky, působivé stolní vlaječky nebo vyšívané nášivky na oblečení.  Dámy jistě uvítají elegantní provedení v podobě odznaku české trikolóry ve tvaru stužky. V nabídce nechybí ani gastrovlaječky, které nesou na přední straně motiv vlaječky České republiky, na zadní straně je pak vyobrazen pamětní text: 100 LET STÁTNÍ VLAJKY /symbol lipový list, ratolest/ 1920 - 2020. Tyto špejle s vlaječkou ČR mohou zdobit jakékoliv pokrmy, typicky například hamburgery, kanapky apod.

Jak se chovat ke státní vlajce aneb slovo heraldika a vexilologa na závěr 

„Používat bychom měli pouze bezvadné a čisté vyhotovení vlajky, které odpovídá zákonným pravidlům – takovou vlajku najdete v našem e-shopu. Modrý klín musí vždy sahat do poloviny délky vlajky nebo praporu či korouhve. Řemeslně zajímavé starší provedení, které již není vhodné pro praktické použití, je možné odevzdat muzeím a jiným paměťovým institucím. Běžné opotřebené vlajky se pietně samostatně pálí nebo v pouzdře zakopávají. Týká se to hlavně vlajek z přírodních materiálů, ale u syntetických látek je dnes žádoucí i recyklace. Jelikož ale není možné žádnou polyesterovou státní vlajku „jen tak“ vyhodit do sběrného kontejneru, jako nějaký odpad, nejprve se musí obřadně rozstříhat, ideálně rozdělením na tři části. Nejprve se vystřihne modrý klín a rozdělí se oba dva pruhy. Takto vzniklé tři barevné textilní části již samozřejmě nepředstavují státní symbol a je možné je vložit do kontejneru na plast a podobně. Nikdy bychom neměli používat jakkoliv defektní státní vlajky a prapory, vždy musíme dbát na jejich perfektní technický stav a čistotu i pravidelné vyměňování. A pozor! Vhodně vypranou venkovní státní vlajku nikdy nedůstojně nesušíme na prádelních šňůrách, ale vyvěsíme (vztyčíme) ji mokrou, neboť uschne přirozeným vláním ve větru.“ 

Obrazová příloha ke stažení zde.

Máme radost, pokud jste dočetli až sem. Vězte, že se jedná jen o stručný výtah z historie. Pokud Vás zajímá o naší státní vlajce více, neváhejte se na nás obrátit, rádi Vám dotazy zodpovíme. A nezapomeňte podpořit českou státní vlajku nákupem třeba jen malého upomínkového předmětu na našem e-shopu. S úctou Váš Alerion.