Heraldika živoucí — rozhovor s komunálním heraldikem

Letos si připomínáme 30 let od vzniku České republiky. Co se z Vašeho pohledu komunálního heraldika za tři desítky let na poli heraldiky povedlo?

ZK: Povedlo se mnoho, dokonce by bylo možné říct, že je to paradoxně navzdory současné zrychlené, globální a post-fakticky „supermoderní“ době, asi nejlepší období v dějinách tohoto, ve své podstatě, velice konzervativního a stabilního oboru jednotného vizuálního stylu, které spojuje.

Velkou výhrou byla uplynulá léta samozřejmě pro tisíce a tisíce malých obcí v Čechách, na Moravě a našem Slezsku, protože Česká republika je světově specifická tím, že u nás existuje velké množství samostatných obcí i se stovkou obyvatel a méně. Celkem máme 6254 samostatných měst, městysů a obcí se zákonným právem mít oficiálně svůj chráněný znak a vlajku. To v případě obcí tj. bývalých vsí, až do roku 1990 nebylo právoplatně možné. Znakové právo se historicky týkalo jen měst a městeček, čili asi tisícovky lokalit na území českých zemí. Možná i právě proto, čím menší obec, tím větší a hrdější lokální patrioti a o to větší zájem o svůj platný symbol.

Celý systém schvalování a udělování těchto komunálních symbolů (sněmovním podvýborem a rozhodnutím předsedy či předsedkyně Poslanecké sněmovny) je dobře ošetřený. Skvělý je i výsledný Registr komunálních symbolů, který kodifikuje popisy a originály znaků a vlajek, jehož potenciál by možná bylo možné ještě rozšířit o stručné ikonografické regesty, jako jsou výklady symbolů, charakterizující danou lokalitu, tedy konkrétní heraldické místo.

Co se naopak nepovedlo, co byste si přál, abyste se zlepšilo, co by se mělo odehrát v dalších 30 letech, co vidíte jako příležitost pro obce, města, kraje i republiku z pohledu heraldického, čemu by mohla heraldika ještě dopomoci z širšího pohledu, ať už regionálně nebo celostátně?

ZK: Mrzí mě v této souvislosti určitá míra apatie ze strany větších měst okresní velikosti. Téma většinou pro ně končí pouhou starou, místní vyhláškou.

Neošetřují své historické, velmi zajímavé znaky, natožpak vlajky. Často se spokojí s tradičně užívanou bikolórou tj. dvěma snadno s jinými vlajkami změnitelnými, či přímo shodnými barevnými pruhy, na které pro odlišení jen tak položí štít znaku, třebaže vlajka nemá být nosičem znaku, ale autonomním nezaměnitelným symbolem, kterým disponuje každý občan, na rozdíl od znaku, jehož užívá vždy jen úřad, ostatní pouze s jeho svolením. To ostatně platí i pro státní znak ČR, především tzv. velký čtvrcený a státní vlajku.

I z pohledu „života“ symbolů určitě máme co dohánět. Opět pozitivním příkladem jdou spíše menší obce, nebo místní spolky, jako naprosto příkladní hasiči. Stále však v našich obcích mnohdy chybí vlající vlajky, stožáry. O slavnostních, interiérových praporech ani nemluvě. Totéž v případě provedení heraldických znaků, zcela nevhodně vytlačovaných z veřejného prostoru většinou nepodařenými logotpy. Nedostižným příkladem nám budiž napr. Šýcarsko. Co se hrdosti a praktického pojetí i užívání symbolů pak klidně i sousední Slovensko. Prostě pořád u nás jinak živá heraldika a vexilologie především v praxi měst či státních institucí spíše spí či dřímá. Narozdíl od obcí ...